Dášeňka čili život štěněte - Karel Čapek

Dášeňka čili Život štěněte

Dášeňka čili Život štěněte – rozbor díla, referát

Dášeňka čili Život štěněte je knížka pro děti z roku 1933, kterou napsal český spisovatel Karel Čapek. Vypráví o narození a růstu štěňátka – foxteriéra Dášeňky.

Spisovatel popisuje život štěňátka od narození, vztah s jeho matkou a jeho pokroky. Zprvu to „bylo jenom takové bílé nic, do hrsti se to vešlo.“ Čapek popisuje první krůčky a její první objevy. Dášeňka nejdřív hodně spala a jedla. Postupně se Dášenka učí sedět i pít z misky. Když jí narostou ostré zoubky snaží se všechno rozkousat. Také kouše i svojí mámu Iris.




Vysvětluje jeho pokroky a učení den po dni. Například když vidí jedním okem, první kroky, chůze apod. Mluví o Dášeňce jako o člověku a často jeho vývoj, vztah a potřebu matky přirovnává právě k dětem. Dále vysvětluje pojmy a jeho nové zkušenosti z psího života, například běhání, hryzání, větření, přetahování. Popisuje psí usínání a probouzení. Vysvětluje zvířecí pudy a volání hlasu přírody.

Dášeňka musela poznat i zlé zkušenosti, třeba když spadla ze schodů, nebo jí člověk šlápl na ocásek či spadla do vody.

V druhé části knihy Karel Čapek popisuje, fotografování psí slečny, která neposedí. Aby v klidu poseděla vypráví Dášence pohádky o psech, o foxteriérech a jejich krátkých ocasech, ale i o dobrmanech, chrtech a dalších psech a psích zvycích. Vypráví Dášeňce, proč mají foxteriéři krátké ocásky, proč hrabou v zemi, proč mají černé a hnědé skvrny. Vypráví jen o foxteriérech, ale i o jiných psích rasách, třeba o chrtech nebo dobrmanech a jejich ukousnutém ocásku nebo o vztahu mezi psem a člověkem.

Závěrečná kapitola je i o lidech, aby Dášenka pochopila, že je součástí i lidské říše. Nakonec přijdou k Čapkům cizí lidé a odnesou si ji v aktovce domů. Autor je rád, že je v domě ticho, klid, nic není rozbito. Brzy si však uvědomí nejen on, ale i maminka Iris, že je jim bez Dášeňky opravdu smutno.

Knížka se mi líbila protože mám rád zvířata a hlavně psi a koně.

Knížku si můžete stahnout zdarma a přečíst zde
dasenka_cili_zivot_stenete.pdf (staženo 40× )

———————————————————————-

Dášeňka čili Život štěněte – celý text knížky

napsal Karel Čapek

1. Kapitola
Když se to narodilo, bylo to jenom takové bílé nic, do hrsti se to
vešlo; ale anžto to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali
jsme, že to je psisko, a protože jsme si přáli mít psí holčičku, dali
jsme tomu jméno Dášeňka.
Dokud to bylo bílé nic, bylo to slepé, bez očí, a co se nožiček týče,
inu, mělo to dva páry čehosi, čemu se při dobré vůli mohlo říkat
nožičky. Ale protože tu ta dobrá vůle byla, byly tu i nožičky, třebaže
ještě za mnoho nestály; kdepak, stát se na nich nedalo, takové byly
vratké a slaboučké, a s chůzí to byla, holenku, teprve potíž. Když se
do toho Dášeňka pořádně obula (totiž ona se neobula, ale vykasala
si na to rukávy) (přesněji řečeno, ani rukávy si nevykasala, ale jenom
si, jak se říká, plivla do dlaní) (rozumějte mi, ona si ovšem nemohla
plivnout do dlaní, protože ještě plivat neuměla a dlaně měla tak
maličké, že by si do nich netrefila), zkrátka když se do toho Dášeňka
pořádně dala, dokutálela se za půl dne od máminy zadní nohy k
mámině noze přední, přičemž se cestou třikrát nakrmila a dvakrát
vyspala. Spát a jíst uměla totiž hned od narození, tomu se učit
nemusela; proto to dělala horlivě po celý boží den, a myslím, že i v
noci, když se na ni nikdo nedíval, spala stejně svědomitě jako ve dne
– takové to bylo pilné štěně.
Krom toho uměla pištět; ale jak štěně piští, to nakreslit nedovedu
a ukázat bych vám to také nemohl, protože na to nemám dost tenký
hlas. I mlaskat uměla Dášeňka od narození, když sála mámino
mlíčko, ale víc už nic; jak vidíte, nebylo s ní zprvu mnoho řeči, ale
její mamince (jmenuje se Iris a je hrubosrstá foxteriérka) to stačilo:
celý den si měla se svým nunátkem Dášeňkou co povídat a šuškat,
očichávala ji, líbala a lízala, čistila a jazejčkem umývala, česala a
hladila, pěstovala ji, krmila ji, laskala ji, hlídala ji, své vlastní huňaté
tělíčko jí podestýlala za polštář, a to se to, panečku, Dášeňce spalo!
Abyste věděli, tomu se říká láska mateřská a u lidských maminek je
to taky tak, však vy víte. Jenže lidské maminky dobře vědí, co a proč
dělají; ale taková psí maminka to neví, jenom cítí, že jí to příroda
káže. “Haló, psí paničky,” káže hlas přírody, “pozor, pokud to vaše
maličké je slepé a nanicovaté, pokud se to neumí samo bránit, ba ani
se schovat nebo volat o pomoc, nesmíte se od toho ani hnout, to vám
povídám; musíte hlídat, svým tělem je krýt, a kdyby se blížil někdo
podezřely, tedy hrr na něj a zadavte ho!”
Iris to vše brala strašně doopravdy, a když se přiblížil jeden
podezřelý advokát, běžela ho zadávit a roztrhla mu nohavici; a když
se blížil jeden spisovatel (však to byl Josef Kopta), chtěla ho také
zadávit a kousla ho do nohy, a jedné ženské osobě roztrhala celé
šaty, ba vrhala se útočně i na úřední osoby, jako je listonoš, popelář,
elektrikář a ten pán od plynu. Krom toho ohrožovala množství
veřejně činných osob, sápala se na jednoho poslance, měla jakési
nedorozumění i se strážníkem, a dík své ostražitosti a bojovnosti
uchránila svého jedináčka od všech úkladů, nepřátel a zloby světa.
Taková psí maminka, pánové, nemá snadný život: lidí je mnoho a
všechny pokousat nemůže.
Toho dne, kdy Dášeňka slavila desítidenní výročí svého života,
potkala ji první veliká událost: když se ráno probudila, shledala k
svému úžasu, že vidí – zatím jen na jedno oko, ale ono i jedno oko je,
abych tak řekl, veliký krok do světa. Byla tím tak překvapena, že
vykvikla, a toto památné kviknutí bylo počátkem psí řeči, která se
jmenuje štěkání. Dnes už Dášeňka umí nejenom mluvit, nýbrž i
nadávat a pouštět hrůzu; ale tehdy to jen tak vyjeklo, jak když nůž
sjede po talíři.
Hlavní ovšem bylo to nové oko; do té doby musela Dášeňka
hledat jen čumáčkem, kde má maminka ty dobré knoflíky, co z nich
prýští mlíčko; a když se pokoušela lézt, musela před sebou strkat
svůj černý a lesklý nos, aby nahmatala, co je před ní. Ba, lidi, takové
oko, i když je jen jedno, je znamenitý vynález: jen mrkneš, a víš,
ouha, tady je stěna, tuto jakási propast, a to bílé je máma. A když
chceš spát, očičko se zaklopí, a dobrou noc, mějte mě rádi. A co
abychom se zase probudili? Otvírá se jedno oko, a vida, otvírá se i
druhé, mžourá trochu, a už se vykulí celé; a Dášeňka se od té chvíle
dívá na svět dvěma očima a spí na dvě oči, takže už nemusí
vyspávat tak dlouho a může víc času věnovat tomu, aby se naučila
sedět a chodit a ledacos jiného důležitého pro život. Inu, je to
pokrok.
Neboť v tu chvíli se ozval opět hlas přírody a kázal: “Ty,
Dášeňko, když už máš kukadla, dívej se před sebe a zkus chodit.”
Dášeňka tedy pohnula ouškem, že jako slyší a rozumí, a zkusila
chodit. Nejdřív vysunula pravou přední nožičku dopředu, a co teď?
“Teď dej dopředu levou zadní,” napovídal jí hlas přírody. Sláva,
povedlo se to. “A teď tu druhou zadní,” radil hlas přírody, “zadní,
povídám, zadní, ne přední! I ty hloupá Dášeňko, vždyťs nechala
ještě jednu nožičku vzadu! Počkej, nemůžeš jít dál, pokud si ji
nepřitáhneš; povídám, tu pravou zadní si zastrč pod zadeček! Ne, to
není nožička, to je ocásek, ocáskem se nedá chodit. To si pamatuj,
Dášeňko, o ocásek se nemusíš starat, ten jde sám za nožičkami. Tak
co, máš všechny tlapky pohromadě? No sláva, a teď znovu:
vysunout pravou přední, hlavu trochu výš, aby tam bylo místo pro
nožičky, tak, dobře, teď levou zadní, a teď pravou zadní (ale ne tak
daleko od těla, Dášeňko, pod sebe ji musíš dát, pod sebe, aby se ti
bříško po zemi neplouhalo), tak, a teď levou přední, výborně, tak
vidíš, jak to jde. Teď si chvilku odpočiň, a zase znovu: jedna – dvě –
tři – čtyři, hlavu nahoru, jedna – dvě – tři – čtyři.”
2. Kapitola
Jak vidíte, děti, dá to hodně práce, a hlas přírody, jemine, to je
vám přísný učitel, nic takovému štěněti nesleví. Jenže někdy nemá
kdy napovídat, protože musí učit lítat mladého vrabce nebo ukázat
housence, které listy žrát a kterých nechat. Tehdy uloží Dášeňce
jenom domácí úkol (například přejít v úhlopříčně celou psí boudu z
rohu do rohu) a nechá ji, aby se s tím, chudera malá, dřela sama.
Dášeňka dává pozor, až jazejček samou pozorností vyplazuje: pravá
přední – teď levá zadní (jezusmankote, která vlastně je levá, ta nebo
ta?) – a druhá zadní (kdepak já ji mám?) – a co teď? “Špatně,” volá
na ni hlas přírody, celý udýchaný, jak učí vrabce lítat, “musíš dělat

menší kroky, Dášeňko, a hlavu nahoru a tlapky pěkně pod sebe
znovu!” Copak hlas přírody, tomu se to káže; ale když jsou ty
nožičky měkké jako z nití a třesou se jako z rosolu, dělejte s nimi
něco! A když máme takový plný bříšek a takovou velikou hlavu,
myslíte, že to je malá práce? Dášeňka si sedne zdrceně uprostřed
boudy a fňuká. A tu je máma Iris, těší psí holčičku a dá jí napít; pak
obě usnou, ale Dášeňka se hned probouzí, vzpomněla si, že
nedodělala domácí úkol, a drápe se rovnou přes mámin hřbet do
toho druhého rohu psí boudy. “Dobře, Dášeňko,” chválí ji hlas
přírody, “budeš-li se takhle pilně učit, bude z tebe pejsek rychlý jako
vítr.”
To byste nevěřili, co má takové štěně práce: když se neučí chodit,
spí; když nespí, učí se sedět (a to není jen tak, pánové: to zase hlas
přírody hartusí: “Seď rovně, Dášeňko, hlavu nahoru a neohýbej tak
záda; pozor, sedíš si na hřbetě, teď zase si sedíš na nožičkách, a kde
máš ocásek? Na ocásku si také nesmíš sedět, protože bys jím
nemohla vrtět,” a tak dále – samé napomínání).
A i když štěně spí nebo pije, má přitom za úkol, že musí růst;
každý den mají být nohy o něco delší a silnější a krk o něco
vytáhlejší a čumáček o něco zvědavější – to víte, když mají růst
všechny čtyři nohy najednou, dá to hromadu práce. A na ocásek
nezapomenout, aby rostl a sílil a nezůstal takový myší; foxteriéři
přec mají mít oháňku silnou jako klacík a švihat jí, až to sviští. A
musí se umět stříhat ušima, hýbat ocáskem, hlasitě kvičet a kdesi
cosi. Tomu všemu se musí Dášeňka učit. Už umí chodit po
nožičkách; pravda, někdy některou nohu ztratí, neví, kde ji má, a
musí si sednout, aby ji zase našla a dopočítala se všech čtyř; pravda,
někdy se svalí, ale na to už je zařízena celá jako váleček, jen se
kutálet. Ale život štěněte je ukrutně složitý: teď zase mu rostou
zuby.
Nejdřív byly jako krupičky, ale nyčko nějak rostou do špiček; čím
jsou špičatější, tím mocněji propuká v Dášeňce potřeba zaměstnávat
se kousáním. Naštěstí jsou na světě věci neobyčejně vhodné ke
kousání, například máminy uši nebo lidské prsty; vzácněji se

Dášeňce naskytne špička lidského nosu nebo boltec člověčího ucha –
dostane-li se k nim, hryže je s náruživým rozkošnictvím. Nejhůř je
na tom matka Iris: má břicho do krve rozkousané Dášeňčinými zuby
a rozdrásané jejími drápky; kojí věrně tu malou surovkyni
(surovečku, surovnici, surovčici, surovinku – safra, jak by se mělo
říkat holčičce od surovce?), ale přitom bolestí mrká. Nic platno,
Dášeňko, s mateřskou stravou už bude konec; musíš se začít učit
ještě jednomu umění: žrát z misky.
Pojď sem, malá, tady máš misku s mlíčkem. Cože, ty nevíš, co se
s tím dělá? Inu, strčí se k tomu čumáček, vyplázne se jazyk, namočí
se v tom bílém a honem se zasune zpátky, aby na něm zůstala kapka
toho bílého; a to se dělá znovu, bis, repete a da capo, až je miska
prázdná. Nedívej se tak hloupě, Dášeňko, nic na tom není; nu tak,
dej se do toho, alou!
Dášeňka nic, jen poulí oči a třese ocáskem.
Ech, ty hloupá, když to nejde jinak, musím ti do mlíčka strčit tvůj
nechápavý nos, chtěj nebo nechtěj: tak! – Dášeňka je zdrcena
násilím, které se na ní stalo; má čumáček a vousy smočené v mléce,
musí se olíznout jazejčkem, a namoutě kutě, ono je to dobré. A teď
už ji nic nezdrží: leze sama za tím dobrým bílým, hrne se hlavou a
tlapkami do misky, rozlévá mléko po zemi a rousá si v něm všechny
čtyři, ba i uši a ocásek; musí přijít máma a olízat ji, ale začátek je
učiněn; za pár dní bude už Dášeňka vylizovat misku, jako když
bičem mrská, a přitom vůčihledě poroste jako z vody, ba co dím,
jako z mléka. Tož si z ní, děti, vemte příklad a pilně jezte, abyste
rostly a sílily na duchu i na těle, tak jako to znamenité štěně, jemuž
se dostalo jména Dášeňka.
3. Kapitola
Mnoho vody uteklo a zejména mnoho loužiček bylo vyceděno.
Dášeňka už není bezmocný uzlíček s třesoucím se ocáskem, nýbrž
náramně samostatný, chlupatý a všetečný, zubatý a neposedný,
žravý a ničivý tvor. Přírodopisně řečeno, vyvinul se z ní obratlovec
(neboť se vrtí jako na obrtlíku) z čeládky šelem šelmovských a
psovitých, podčeleď neposedů, rod šmejdilů, rodina tatrmanů,
odrůda tajtrlíků černouchých. Jde si, kam se jí zlíbí; celý dům, celá
zahrada, celý vesmír, až kam plot sahá, jsou jejím majetkem. V
tomto vesmíru je plno věcí, které je nutno vyzkoušet co do jejich
kousatelnosti a případně sežratelnosti; je tu plno tajemných
místností, ve kterých lze provádět zajímavé pokusy, kde se nejlíp
dělají loužičky. (Dášeňka se rozhodla pro mou pracovnu a její okolí,
ale někdy dává přednost jídelně.) Dále je třeba zjišťovat, na čem se
nejlíp spí (zvláště na utěrkách, v člověčí náruči, uprostřed
kvetoucího záhonu, na smetáku, na čerstvě vyžehleném prádle, v
koši, v nákupní tašce, na kozí kůži, na střevících, v pařeništi, na
lopatce se smetím, na rohoži, ba i na zemi). Jsou předměty, které
slouží zábavě, například schody, z nichž se lze úspěšně střemhlav
skutálet (to je vám psina, myslí si Dášeňka, padajíc po hubě ze
schodů); jsou předměty nebezpečné a nevypočitatelné, jako třeba
dveře, které ducnou do hlavy nebo skřípnou tlapku či ocásek, když
se toho nejmíň nadáte. V takovém případě Dášeňka zakvílí, jako by
ji na nože bral, a ještě chvíli štká v konejšivé lidské náruči; pak
dostane pro útěchu slupnout něco dobrého a jde si zase spadnout ze
schodů.
Přes některé špatné zkušenosti je Dášeňka přesvědčena, že se jí
nemůže nic stát a že se nad její psí hlavou nevznáší žádné nebezpečí.
Neuhne smetáku a s důvěrou čeká, že smeták uhne jí; obyčejně to
smeták udělá. Vůbec Dášeňka má příbuzenskou náklonnost ke
všemu chlupatému, ať je to smeták, nebo žíně (které rve z pohovek),
nebo vlasy lidí, s kterými přichází do bližšího styku. Nevyhne se
žádné lidské botě; to je věc člověka, aby se vyhnul štěněti, no ne?
Všichni, kdo žijí v domě, jsou nuceni dílem se vznášet, dílem
klást nohy opatrně jako na tenkém ledu; člověk nikdy neví, kdy mu
to zoufale zakvičí pod botou. To byste, pánové, nevěřili, jak je
takového štěněte všude plno. V ničem Dášeňka nepočítá se zlou vůlí
a různými úklady a nástrahami tohoto světa; třikrát skočila po hlavě
do vodní nádrže v zahrádce, protože jí prostě nešlo na rozum, že by
ve vesmíru bylo něco, po čem se nedá báječně běhat. Načež byla
teple zabalena a dostala pro útěchu špičku člověčího nosu, aby se z
toho leku zotavila kousáním toho nejlepšího, co vůbec je.
4. Kapitola
Ale abychom to brali po pořádku, tedy

1. hlavní, co má Dášeňka na práci, je běhat.
Teď už to, panečku, nejsou ty namáhavé a
potácivé první kroky, nýbrž sportovní výkony vyššího stupně, jako
běh, cval, trysk, skok daleký, skok vysoký, let, hon, kalup, pelášení,
sprint, spurt na deset yardů, dále různé pády, jako pád nosmo,
hřbetmo, pád na hlavu, kotrmelec v běhu s jedním nebo více
přemety, rozběhy s překážkami, běh s handicapem (například s
utěrkou v hubě), různé způsoby kutálení, překocení, svalení,
přemetů, veletočů a dopadů, útok, útěk, odskok a úprk, zkrátka
všechno, co lehká psí atletika obnáší. V tom oboru jí dává lekce její
obětavá máma; žene se po zahradě přes záhony a jiné překážky, letí
jako chlupatý šíp a Dášeňka spurtuje za ní; máma zakličkuje, a
protože tohle je něco, co malá ještě nedovede, udělá parádní
kotrmelec, neboť jinak se neumí zastavit. Nebo máma obíhá v kruhu
a Dášeňka za ní; ale protože ještě neví, co je to odstředivá síla (fyzika
se u pejsků učí až později), vyhodí ji odstředivá síla do vzduchu
skvělým přemetem. Po každém takovém fyzikálním úkazu si
Dášeňka sedne na zadeček a velmi se diví.
A pak, abych řekl pravdu, ono takové štěně nemá ve svých
pohybech ještě tu pravou míru. Chce udělat krůček, a zatím ji to
vymrští jako z praku; chce skočit, a místo toho sebou mrskne, jako
by ji vystřelil. Víte, mládí rádo tak trochu přepíná. Dášeňka vlastně
neběží: ono to běží samo; a neskáče: ono jí to hází. Její rychlost je
rekordní: za tři vteřiny stačí porazit hromadu květináčů, spadnout
po hlavě do pařeniště na semenáčky kaktusů a přitom ještě
třiašedesátkrát zavrtět ocáskem. Ať to někdo zkusí po ní!

2. Hryzat, to je také to hlavní, co má Dášeňka na práci. Rozkouše
jednoduše všechno, nač přijde, zejména proutěný nábytek, smetáky,
koberce, anténu, střevíce, štětku na holení, fotografické potřeby,
škatulky sirek, provázky, květiny, mýdlo, šaty a zejména knoflíky;
nemá-li nic z toho po ruce, kouše v nářek. Má nesmírnou vytrvalost
v hryzání: sežrala roh koberce a lem běhounu; račte uznat, že to je
na takové zvířátko slušný výkon. Za krátkou dobu svého působení
se zdarem rozžvýkala:
1 garnituru proutěného nábytku….…Kč 360,–
1 povlak na pohovce…….…………. Kč 536,–
1 koberec starý…….……………….. Kč 700,–
1 běhoun zánovní…….…………….. Kč 940,–
1 hadici zahradní……..…………….. Kč 136,–
1 kartáč……….…………………..…… Kč 16,–
1 pár sandálů……….…………………..Kč 19,–
1 pár střevíců domácích….………….. Kč 29,–
různé……….…………………………Kč 263,–
–––––––––––––––––––––––––––––––––––––
Úhrnem……….……………………. Kč 2999,–
(Račte laskavě přepočítat.) Z toho plyne, že takové čistokrevné
štěně hrubosrstého foxteriéra má pro bratra cenu 2999 Kč. Rád bych
věděl, nač podle toho přijde čistokrevné štěně řekněme lva
berberského.
Někdy se udělalo v domě takové zvláštní ticho, Dášeňka byla
někde v koutě tichá jako pěna; chválabohu, oddychl si člověk, to
psisko mizerné tam nejspíš usnulo, dá aspoň na chvíli pokoj. Za
nějaký čásek je to ticho už drobet podezřelé; člověku to nedá a jde se
podívat, cože je Dášeňka tak dlouho klidná. Dášeňka se vítězně
zvedá a vrtí ocáskem: pod ní jsou cucky a třísky něčeho, na čem se
už nedá poznat, co to vlastně bylo. Myslím, že to byl kartáč.

3. Neméně důležité jsou jiné sporty, například přetahování. V
tom jí obyčejně musí pomáhat maminka Iris; a protože pejskové
nemívají k použití lano, slouží jim k přetahování, co tak najdou:
klobouk, punčocha, tkaničky střevíců a jiné užitečné předměty. To
se rozumí, máma Dášeňku přetáhne a vleče ji po celé zahradě; ale
Dášeňka nepovolí, zuby stisknuty, jen oči poulí a nechá se smýkat
tak dlouho, až se dotyčné lano přetrhne. Není-li po ruce máma, lze
pěstovat přetahování i bez ní, například s prádlem pověšeným k
sušení, s fotografickým aparátem, s květinami, se sluchátkem
telefonu, se záclonami nebo s anténou; ledacos se najde v člověčí
boudě, na čem lze vyzkoušet sílu zubů i svalů, vytrvalost a
sportovního ducha.

4. Řeckořímsko-psí zápas je další, a pokud se Dášeňky týče, také
nejoblíbenější cvik těžké atletiky. To se obyčejně Dášeňka vrhne s
nádhernou bojovností na mámu a zakousne se jí do nosu, do ucha
nebo do ocásku; máma setřese odpůrce a popadne ho za krk;
nastává takzvaný infighting, to jest, oba borci se kutálejí v ringu
(zpravidla na trávníku) a není vidět nic než neobyčejné množství
předních i zadních nohou zmítajících se v chumlu chlupů, někdy to
zakvikne, někdy z toho vítězně mávne ocásek, oba zápasníci divoce
vrčí a dorážejí na sebe všemi čtyřmi, načež Iris vyskočí a oběhne
třikrát celou zahradu, pronásledována bojovnou Dášeňkou; pak to
začne znovu. To se rozumí, máma předvádí exhibiční zápas,
nekouše doopravdy; ale Dášeňka v zápalu boje rve, trhá a kouše
maminku, co jen síly má. Chudák Iris nechá v každém zápase
nejeden chlup; čím víc roste, sílí a ježatí Dášeňka, tím je máma
rozedranější a vypelichanější. Inu, s dětmi je kříž, to vám dosvědčí
vaše maminka.
Někdy už chce mít máma pokoj a uklidí se někam před svou
nadějnou dcerou; tu tedy se Dášeňka potýká se smetákem, svádí
rozhořčený boj s nějakým hadrem nebo podniká neohrožené
výpady na lidské nohy. Přijde návštěva, a Dášeňka se jí bleskurychle
vrhne na kalhoty a rve je. Návštěva se nuceně usmívá, myslí si
“Jdeš, neřáde”, ale ujišťuje, že má moc ráda pejsky, hlavně když se jí
pověsí na nohavice. Nebo se Dášeňka takovému hostu vrhne na
střevíce a tahá z nich tkanice; umí je rozvázat nebo utrhnout, než ten
pán řekne pět (například “Pro pět ran”), a má z toho ukrutnou psinu
(ne ten pán, ale Dášeňka).

5. Vedle toho Dášeňka se zálibou provozuje rytmiku a cvičení
prostná (například drbání zadní nohou za uchem nebo pod bradou
nebo zakusování domnělé blechy ve vlastním kožiše, kterýžto cvik
slouží k pěstění grácie, ohebnosti a vůbec přízemní akrobacie).
Nebo někde v záhonku květin pěstuje trénink v zákopnictví;
jelikož je z rodu teriérů čili myšařů, učí se vyhrabávat ze země
myšičku. Musel jsem ji občas vytáhnout za ocásek z díry, kterou
vyhrabala; ji to zřejmě baví, ale mne ne – prosím vás, čouhá-li
člověku ze záhonku místo kvetoucí lilie jenom psí ocásek, je to
trochu, abych tak řekl, pro zlost. Mně se, Dášeňko, zdá, že to už s
tebou nepůjde; nic platno, budeš muset jít z domu. Ba, povídá
maminka Iris moudrýma očima, ono to už s tou holkou nepůjde.
Koukej, člověče, jak od ní vypadám celá oškubaná a umolousaná;
nejvyšší čas, aby mi narostly nové šatičky. A pak, heleď: já už tu
sloužím pět let – jednomu je přece jen líto, když se každý mazlí jen s
tou nezbedou a mne si skoro nevšimne. Abys věděl, ani se nenažeru
– ona si sežere své, a ještě jde do mé misky. Žádny vděk, pane. Už je
načase, aby to děvče šlo někam do služby.
A tak nadešel den, kdy si pro Dášeňku přišli cizí lidé a odnesli si
ji v aktovce za našeho horlivého a blahovolného ujišťování, jaké je to
znamenité a hodné štěňátko (toho dne rozbila ještě okna v pařeništi
a vyrvala ze země celý záhonek mečíků), jak je způsobná a mírná a
vůbec, takového druhého štěněte už není. Tak spánembohem,
Dášeňko, a dělej dobrotu.
V domě je blahodárné ticho; chválabohu, teď už se nemusí člověk
pořád děsit, jakou škodu či neplechu to zatrápené psisko kde ztropí.
Zaplať pánbůh, že je pryč. – Ale ono je najednou až mrtvo v domě.
Nu, co to? Lidé se sobě vyhýbají, aby se nemuseli dívat navzájem do
očí; člověk se ohlíží po všech koutech, a ono nikde nic, nikde
loužičky –
V psí boudě mlčky, jen mrkáním, pláče oškubaná a utahaná
maminka Iris.

JAK SE FOTOGRAFUJE ŠTĚNĚ
Řeknu to rovnou: špatně; a vyžaduje to krajní trpělivosti od
štěněte i od fotografa.
Dejme tomu, slunce zasvítí na dojemnou scénu štěněte žeroucího
z misky. Člověk se tryskem řítí pro fotografický aparát, aby zvěčnil
tento působivý výjev ze života štěněte. Nežli se vrátí s aparátem, je
miska ovšem prázdná. “Honem, nalejte Dášeňce ještě jednu misku
mlíčka,” káže fotograf a s náležitou odbornou rychlostí nařídí
expozici a zaostří objektiv, zatímco se Dášeňka hrdinně dává do
druhé misky. “Tak, teď je to pěkné,” vydechne fotograf, a v tu chvíli
zjistí, že zapomněl dát do aparátu film. Než jej tam vloží, sežere
Dášeňka druhou misku mléka. “Dejte jí ještě jednou,” káže
fotografující člověk a honem zaostřuje. Jenže Dášeňka si vezme
dohlavy, že už nebude a nebude žrát. A že prý ne. Marné jí
domlouvat. Marné jí strkat nosánek do mléka. Nechce, a basta. S
povzdechem odnáší fotograf svůj aparát domů; a Dášeňka, vědoma
si svého vítězství, jde nyní spořádat třetí porci mlíčka.
Dobrá, podruhé už je člověk lépe připraven a má nabitý aparát
po ruce. Sláva, teď si Dášeňka ve svém rejdění na chvilku sedla; teď
honem zaostřit, – a v ten okamžik, kdy stiskneš spoušť, štěně sebou
mrskne a je totam. Pokaždé sebou mrskne, když cvakne spoušť, a
odletí rychlostí jednoho metru za setinu vteřiny.
Tak takhle to nejde, musí se na to jinak. Zatímco fotograf
zaostřuje, postaví se dva bližní k Dášeňce a povídají jí pohádky, aby
vydržela hačat. Ale Dášeňka nemá zrovna chuť na pohádky, nýbrž
chce honit mámu. Nebo jí je horko na sluníčku a začne fňukat. Nebo
v rozhodném okamžiku hodí hlavou s takovou rychlostí, že se na
desce místo bílého štěněte ukáže bílá čmouha. Když takto zkazila
desku, uklidní se Dášeňka a sedí jako pecka.
Zkusili jsme ji přinutit mírným výpraskem, aby pět vteřin
poseděla: vzpouzela se jako posedlá. Podpláceli jsme ji kousíčkem
masa: slupla je a hrnula se za dalším soustem s takovou čilostí, že to
zas nešlo. Ono to vůbec nešlo. Pánové, spíš se dá fotografovat pád
do propasti nebo blesk na nebi než život štěněte. Říkám vám to
proto, abyste dovedli ocenit těch několik obrázků, které se
podivuhodnou náhodou nepokazily. Bylo k tomu třeba takového
štístka jako k tomu, aby člověk našel v uhláku diamant jako pěst. Já
jsem takový diamant sic nenašel, ale musí to být příjemné
překvapení.
Na té fotografické páračce je nejzajímavější, když se takové štěně
vyvíjí (myslím v černé komoře ve vývojce). To nejdříve vyleze černý
čumáček, pak se zalesknou černé oči, načež se ukážou černé slechy;
ale nos, jak se na pejska sluší, vykoukne z obrázku první.
Zkrátka, máte-li fotografický aparát, pořiďte si k němu štěně;
máte-li štěně, pořiďte si k němu fotografický aparát, a pak zkuste
své štěstí. Je to napínavé, napínavější než lov na plachou zebru nebo
tygra bengálského. A více vám už o tom neřeknu: přesvědčte se
sami.

POHÁDKY PRO DÁŠEŇKU, ABY TIŠE SEDĚLA

Pohádka o psím ocásku
Tak poslouchej, Dášo, když budeš chvilinku pěkně sedět, povím
ti pohádku. O čem pohádku? No, třeba pohádku o psím ocásku.
Tak jednou byl jeden pejsek, Foxlík se jmenoval. Víš, jak vypadal?
Celý bílý byl a měl jenom černá ušiska, a oči černé jako gagát, a
čumáček černý jako antracit; a jako znak, že je pravý a čistokrevný
teriér, měl v puse na patře černou skvrnu, jako ty ji máš. Vidíš, ty o
ní ani nevíš; jednou ti ji ukážu v zrcadle, až budeš na celé kolo zívat.
A ocásek ti měl takhle dlouhý, skoro tak dlouhý, jako byl jeho
vlastní rodokmen, a tím ocáskem dovedl švihat, že jím mohl
tulipány stínat. To neměl dělat, Dášeňko, ale takovou měl sílu v
ocásku.
Ten pejsek Foxlík byl veliký hrdina a nikoho se nebál. Hodné lidi
nekousal a návštěvy taky ne, to se totiž nemá dělat, ale když slyšel o
někom nedobrém, třeba o loupežníkovi, tak na něho šel a zadávil
ho: chytil ho jednoduše za krk a zatřepal jím, až bylo po něm.
Jednou slyšel, že v horách žije v takové skalní boudičce čili jeskyni
přeukrutný drak. Víš, co je to drak? To je takový zlý a nepěkný
sedmihlavý pes, který požírá zvířata i lidi, ba i pejsky, jen si to
považ; představ si, co toho takový drak sežere, když má sedm hlav.
A na toho strašného draka se Foxlík vypravil, že ho jako zadáví. A
co myslíš, zadávil ho? To se rozumí, že zadávil; skočil mu na ucho,
jako ty to děláš mamince, a drak naříkal a utekl. Takový byl ten
Foxlík hrdina.
Podruhé se vypravil, aby zadávil obávaného obra, který bydlel až
tamhle někde na Pankráci. Ten obr byl pověstný lidojed a
pejskožrout a slyšel na hrozné jméno Antoušek. Foxlík se ho nebál,
protože měl na krku psí známku (to je takový čarovný amulet, co
dodává pejskům ohromnou sílu, – proto každý řádný pes nosí psí
známku). A co bys řekla, zadávil ho? Zadávil. Skočil mu na nohy a
roztrhl mu nohavici; a když ten obr Antoušek viděl, že Foxlík má na
krku čarovnou psí známku, zaklel tak hrozně, že to až sírou
zasmrádlo, a utekl. To máš radost, viď?
A do třetice všeho dobrého se ten udatný Foxlík vypravil proti
samotnému přeukrutnému tatarskému chánovi, který se jmenoval
Pelichán a bydlel tamhle ve Strašnicích. Nejdřív na toho Tatara
statečně zaštěkal. Chán Pelichán se lekl, až mu srdce spadlo do
kalhot, a třásl se tak, že nemohl ani své brejle najít. A protože neměl
brejle, viděl špatně, a jak ten Foxlík neohroženě mával ocáskem,
myslel si, že to mává nějakou šavlí či palašem. I popadl svůj
vražedný meč a počal jím šermovat proti Foxlíkovu ocásku, a také
mu ho, nešlechetník jeden, špičku usekl. Foxlík, to se rozumí, se
dožral, nechal ocásek ocáskem, naježil srst a zakousl se Tatarovi do
kalhot. Ale protože tomu Tatařínovi spadlo srdce do kalhot,
prokousl hrdina Foxlík srdce chána Pelichána, a ten na místě padl
mrtev a víckrát se v kraji neukázal.
Na věčnou paměť toho slavného vítězství nad krvežíznivým
Tatarem si všichni přímí a čistokrevní potomci rekovného Foxlíka,
takzvaní hrubosrstí foxteriéři, dávají useknout špičku ocásku. Také
ty, Dášeňko, si ji dáš useknout, až přijde čas. Pravdaže to trochu
bolí, ale musí se to provést šikovně.
Tak, a už to je. Děkuju za posezení.

Proč teriéři hrabou
Pěkně seď, Dášeňko, a neházej sebou; já jen zaostřím a stisknu
spoušť, hned to bude. Zatím se dovíš nějakou pohádku, třeba proč
pejskové teriéři hrabou v zemi. Lidé říkají, že tam hledají myšičky.
Kdepak myšičky! Tys ještě nikdy myšičku neviděla, a přece, ty
neřáde, hrabeš v mých záhonech. A víš ty, proč to děláš? Nevíš; tak
já ti to povím.
Už jsem ti vypravoval pohádku, kterak bohatý Foxlík, praotec
všech pravých foxteriérů, v boji s Tatarem o ocásek přišel. Když
porazil toho sveřepého chána, našel na zemi uťatou špičku své
slavné a rekovné oháňky; a protože nechtěl, aby si s jeho bývalým
ocáskem nakonec kočky hrály, zahrabal jej hluboko do země. A seď
hezky, ty neposedo.
Od té doby se všichni správní foxteriéři honosili hrdinnými činy
svého velikého předka a na památku po něm nosili ocásky uťaté.
Ale pejsci jezevčíci, kteří nosí ocásky dlouhé, jim záviděli jejich
slavné dějiny, a počali zlomyslně tvrdit a štěkat, že to není pravda,
že podle moderního dějepisného badání nebylo žádného boje s
Tatařínem a že prý vůbec žádný praotec Foxlík ani chán Pelichán
nebyl; prý je to jen, jak se říká, pouhá pověst, nemající historického
podkladu.
To se rozumí, to si hrubosrstí foxteriéři nedali líbit a štěkali, že
pohádka o Foxlíkovi je pravda pravdoucí a že důkazem toho jsou
jejich useknuté ocásky. Ale jezevčíci jsou potměšilí a tvrdohlaví;
namítali, že si ocásek může dát useknout, kdo chce, že na Malé
Straně je dokonce jeden kocour s useknutým ohonem, a že zkrátka
neuvěří, dokud neuvidí pravý uťatý ocásek bohatýra Foxlíka Velikého.
Ať prý foxteriéři najdou ten posvátný pozůstatek svého
vznešeného předka a dokážou svůj slavný původ.
Tak od té doby, Dášeňko, hledají foxteriéři ocásek svého praotce,
zahrabaný kdesi hluboko v zemi. Vždycky když si vzpomenou, jak
se jim jezevčíci posmívají, začnou horlivě hrabat a rýt čumáčkem do
země, aby vyčuchali, není-li tam pochován ocásek jejich praotce.
Dosud jej nenašli, ale jednou se ho jistě dohrabou; pak prý postaví
pro něj veliké mauzoleum z mramoru se zlatým nápisem: Cauda
Foxlii, což znamená ocásek Foxlíkův.
A vidíš, Dášeňko, od vás foxteriérů jsme to odkoukali my lidé a
také se pořád hrabeme v zemi; hledáme tam popelnice a kostry
pradávných lidí a ukládáme je do muzeí. Ne, Dášo, ty kosti tam
nejsou ke kousání, jenom k dívání. Hotovo.

O Foxovi
Když budeš moment držet, Dášeňko, povím ti pohádku o Foxovi.
Foxlík byl sice největším foxteriérem v dějinách, ale nebyl prvním
foxteriérem na světě. První foxteriér, kterého Stvořitel stvořil, se
jmenoval Fox, a ten Fox byl čistě bílý, bez jediné poskvrnky. Jakpak
by nebyl bílý jako družička, vždyť byl stvořen pro ráj, aby si hověl
na klíně andělů. Co tam v tom ráji dostával žrát? No, smetanu a
syrečky; maso ne, protože andělé jsou vegetariáni. A ten Fox byl
hravý a neposedný jako všichni foxteriéři; a když se šel před ráj
vyvenčit – fuj, co si myslíš, v ráji přece nemohl dělat loužičky, to se
nesluší, vždy v bytě se to také nemá dělat, pamatuj si to a vem si
příklad z Foxe, který vždycky zaškrábal na vrata ráje, že se mu jako
chce jít ven – počkej, kde jsem to přestal? Aha, jak Fox několikrát
denně šel z ráje ven. A tam si z neposednosti hrál s čerty. Nejspíš si
myslel, že to jsou nějací pejsci, protože mají ohony, kdežto andělé
mají jenom křídla. Jak si s nimi hrál? Honil se s nimi po louce, do
chvostů je kousal, po zemi se s nimi kutálel a podobně. A když zase
zaštěkal u vrat ráje, aby ho pustili dovnitř, měl na sobě hnědé
skvrny od země a černé skvrny, jak se otřel o čerty. Od té doby mají
foxteriéři černé a hnědé skvrny, víš?
A jednou řekl Foxovi jeho kamarád čert, takový čertík mrňavý,
rarášek, diblík, štěně od čerta: “Ty, Foxi, já bych se chtěl jen na
moment podívat, jak to v ráji vypadá. Vem mne tam s sebou!” “To
nejde,” řekl Fox, “oni tě tam nepustí.” “Tak víš co,” řekl čert, “vem
mne do tlamičky a prones mne dovnitř. Do huby se ti nikdo dívat
nebude.”
Fox si dal z dobroty srdce říci, vzal toho čerta do tlamičky a
proklouzl s ním do ráje; a aby to na něm nebylo vidět, vrtěl vesele
ocáskem. Ale Stvořiteli, to se rozumí, není nic utajeno. “Děti, děti,”
řekl, “mně se zdá, že tu má někdo čerta v těle.”
“Já ne, já ne,” křičeli všichni andělé, jen Fox nic neřekl, aby mu
čert z huby nevyletěl. Vyhrkl jen “Haf” a honem zase zavřel hubu.
“Nic naplat, Foxi,” pravil Stvořitel, “když máš v sobě čerta,
nemůžeš sloužit andělům. Jdi na zem a provázej člověka.”
Od té doby, Dášeňko, mají všichni foxteriéři raráška v těle a v
tlamičce na patře černý flíček od čerta. Tak je to.
A už můžeš běžet.

O Alíkovi
Počkej, Dášeňko, dnes tě budu fotografovat, jak sedíš moudře a
způsobně na zápraží.
Tak jednou ti byl jeden foxteriér, Alík se jmenoval; byl pěkně bílý,
uši měl krásně hnědé a na zádech nádhernou černou skvrnu jako
dečku. A ten Alík žil v krásné zahradě, plné květin, motýlů a
myšiček, a byla tam nádržka s bílými a růžovými lekníny, ale ten
Alík do ní nikdy nespadl, protože nebyl takový blázen a třeštidlo
jako někdo.
Jednou byl horký den a schylovalo se k bouři a dešti; a protože,
vímeť, všichni psi před deštěm žerou trávu, žral trávu i Alík. A co se
nestalo: v té trávě bylo jedno stébélko trávy čarovné, která se
latinsky jmenuje Miraculosa magica, a ten Alík, nevěda o tom, to
stébélko rozkousal a sežral. V ten okamžik se Alík změnil v
překrásného bílého prince s hnědými lokýnkami a nádhernou
černou skvrnou na zádech. V první chvíli neměl Alík tušení, že už
není pejsek, ale že je zaklet do prince, a chtěl se ještě podrbat zadní
nohou za uchem; teprve při tom shledal, že má na nohou zlaté
střevíce – Ale tak počkej, Dášo!
(Zde, na nejnapínavějším místě, Dášeňka přestala poslouchat a
rozběhla se za vrabcem. Následkem toho pohádka o Alíkovi
nemohla být dopověděna a nemá konec.)

O dobrmanech
Pravda, někteří jiní psi mají také useknuté ocásky, například
dobrmani – však víš, jak vypadá dobrman, ne? Je to takový černý
nebo hnědý halama, samé nohy, a ocásek má ufiknutý u samého
zadečku. Ale to není na památku po Foxlíkovi, kdepak! Seď tiše, a já
ti povím, proč se dobrmanům utínají ocásky.
Byl jednou jeden dobrman a měl takové hloupé jméno, Astor
nebo Felix, tak nějak. A ten Astor nebo Felix byl tak hloupý, že si
neuměl jinak hrát, než že si honil dokolečka svou vlastní oháňku.
“Počkej chvilku,” vrčel na ni, “já si do tebe jen tak drobátko
kousnu.” “Nepočkám,” řekl ocásek. “Počkej, nebo se budu zlobit,”
zaštěkal dobrman. “Nepočkám,” smál se jeho ocásek.
“Když nepočkáš,” hrozil dobrman, “tak tě sežeru!”
“A že nesežereš!” vsázel se ocásek.
Tu se ten dobrman dopálil, skočil po svém ocásku, chňapl po
něm a sežral jej; a byl by možná sežral sebe celého, kdyby nepřiběhli
lidi a nerozehnali ho koštětem.
Od té doby lidé usekávají dobrmanům ocásky u samého zadečku,
aby si je ti dobrmani nemohli sežrat.
Hotovo. To nám to dnes rychle šlo, co?

O chrtech a jiných psech
Kdepak, chrty nestvořil Stvořitel, to by byla mejlka; chrty stvořil
zajíc. Nejprve stvořil Stvořitel všechna zvířata, a psy, jakožto ty
nejlepší, si nechal na konec. Aby mu to šlo rychleji od ruky,
nachystal si tři hromady: hromadu kostí, hromadu masa a hromadu
chlupů, a z těch tří hromad dělal psy. Nejdřív udělal foxteriéry a
stájové pinče, – proto jsou tak chytří; a když se chtěl pustit do
dalších, zvonilo poledne. “Nu dobrá,” řekl Stvořitel, “když padla,
nechám. toho; však v jednu hodinu zase začnu tvořit.” A šel si
odpočinout.
A vtom podle té hromady kostí přeběhl zajíc. V těch kostech to
zaharašilo, vyletěly a začaly štěkat a honit zajíce. Tím se z nich
udělal chrt. Proto je chrt nic než samá kostička, ani lotu masa na
sobě nemá.
Ta hromada masa, ta z toho dostala hlad; počala se vrtět a funět,
a udělal se z ní buldog neboli boxér a šel se nažrat. Proto jsou boxéři
samé maso.
A když to viděla ta hromada chlupů, podrbala se a šla se taky
nažrat. Tak vznikl bernardýn, který je samé chlupy, a ze zbytku těch
chlupů vznikl pudlík, který je také samé chlupy, a zbyl tam ještě
jeden chumáček chlupů, a z toho se udělal takzvaný japončík čili
pejsánek pekinský.
Když se Stvořitel vrátil o jedné hodině ke svým třem hromadám
materiálu, nebylo tam už skoro nic. Zbyl tam jen jeden dlouhý
ocásek, pár uší od ohaře, čtyři malé nožičky a jeden hrozitánský
trup. Ja, co s tím? Tak z toho Stvořitel udělal jezevčíka neboli dakla.
Pamatuj si to, Dášo, a nevšímej si chrtů, ani buldogů, ani
bernardýnů, ani pudlů, protože to nejsou ti praví psi pro tebe. A
konec.

O psích zvycích
Co ti dnes, Dášeňko, povím, není žádná pohádka, ale pravda
pravdoucí. Doufám, že chceš, aby z tebe byl vzdělaný pejsek, a že
budeš dávat pozor.
Před mnoha sty a tisíci lety nežil ještě pes s člověkem. Tehdy totiž
byl člověk ještě divoký a nedalo se s ním žít. A proto psi žili ve psích
smečkách, ale ne v lesích jako srnky, nýbrž na velikánských loukách,
které se jmenují prérie čili stepi. Proto má každý pes podnes tak rád
louky a běhá po nich, až se mu uši třepou.
Víš-li pak, Dášeňko, proč vlastně se každý pes třikrát otočí
dokolečka, než si lehne ke spaní? To je proto, že dokud žili psi ve
stepi, museli si pod sebou udupat vysokou trávu, aby si v ní
vyšlapali pelíšek a pěkně se jim leželo. To dělají podnes, i když spí v
lenošce, jako to děláš ty.
A víš, proč si psi v noci odpovídají štěkáním? To je proto, že si ve
stepi museli dávat znamení, aby v noci našli svou smečku.
A víš, proč zvedají nožičku na každý kámen a pařez a pokropí
jej? To dělali v prérii, aby každý člen jejich smečky čuchnul a poznal,
aha, tady byl náš kolega, neboť tuto na kameni nechal svůj podpis.
A víš, proč vy pejskové zahrabáváte do země kosti a kůrky
chleba? To jste dělávali před tisíci lety, abyste měli nějaké sousto
schováno pro dobu hladu. Tak vidíš, jak jste byli odjakživa moudří.
A víš, proč pes začal žít s člověkem? To bylo tak. Když člověk
viděl, že psi žijí ve smečkách, začal také žít ve smečkách. A protože
taková lidská smečka ulovila spoustu zvěře, bylo kolem jejího tábora
naházeno mnoho kostí. A když to psi viděli, řekli si: “Co já se budu
honit za zvěří, když u lidí je kostí habaděj?” Od té doby začali psi
doprovázet lidské tábory, a tak to přišlo, že lidi a psi patří
dohromady.
Teď už nepatří pes do psí smečky, ale do smečky lidské. Ti lidé,
se kterými žije, jsou jeho smečka; proto je má rád jako své bližní.
Tak, a teď běž a hoň se po louce; to je tvá prérie.

O lidech
Nic platno, Dášo, už brzo budeš muset jít mezi jiné lidi a budeš
patřit do jiné smečky. Tak já ti něco povím o lidech.
Podle tvrzení některých zvířat je člověk zlý, i mnozí lidé to říkají;
ale nevěř tomu. Kdyby byl člověk zlý a necitelný, vy pejskové byste
se k němu nepřidali a podnes byste žili divoce ve stepích. Ale z
toho, že s ním kamarádíte, je vidět, že vás už před tisíci lety hladil a
škrabal za uchem a krmil.
Lidí je několikero druhů. Jedni jsou velcí, štěkají hlubokým
hlasem jako ohaři a mívají fousy. Říká se jim tatínkové. Těch se drž,
protože ti vedou lidskou smečku, a proto tak trochu pouštějí hrůzu.
Když budeš dělat dobrotu, neublíží ti ani za mák, naopak tě
podrbou za uchem. To ty máš ráda, viď?
Druhý druh lidí je o něco menší, štěká tenkým hlasem a má
čumáček hladký a holý. To jsou maminky, a těch se, Dášeňko, drž,
protože ty tě nakrmí a někdy ti vyčešou kožíšek a vůbec se budou o
tebe starat a hladit tě a nedají ti ublížit. Jejich přední tlapky, to ti je
samá dobrota.
Třetí druh lidí je maličký, trochu větší než ty, a piští a kvičí jako
štěňata. To jsou děti, a těch se drž. Děti slouží k tomu, aby si s tebou
hrály a tahaly tě za ocásek a honily se s tebou po prérii a vůbec aby
byla nějaká psina. Jak vidíš, je to v lidské smečce správně zařízeno.
Někdy si budeš hrát na ulici s pejsky a bude ti s nimi dobře a
veselo, protože je to tvá krev a tvůj rod; ale doma, Dášo, doma se
budeš cítit jen mezi lidmi. S těmi tě pojí něco divnějšího a jemnějšího
nežli krev. To něco je důvěra a láska.
Tak běž.

Posted in Čapek Karel and tagged , , , .